místo postýlky INKUBÁTOR, místo maminky SESTŘIČKY.

17. 06. 2015 | † 22. 06. 2015 | kód autora: KA6

  Ten šok, že moje miminko není v pořádku a nebudu ho mít na pokoji, jako mají svoje miminka osttaní maminky?. To byl asi první šok, že dali Tobíska do inkubátoru jsem v první chvíli nepovažovala za nic výjimečného, protože vím, kolik miminek se "dopéká"...

Jenže on neležel spokojeně v inkubátoru- byl sice jako mrtvolka, které je vše jedno, ale to všechno?. kanylka v lebce mě vyděsila, že se mi spustily slzy, do toho sondička do bříška kvůli výživě, senzory měřící dýchací funkce (saturace kyslíku), inkubátor vyhřátý na 32°C, 30% dodávka kyslíku a další hadičky, které čouhaly z mého miminka - tok slz a hysterický brek jsem předvedla rovnou na dětské JIP v nemocnici na Mělníce.

Doktoři mi říkali, že prostě potřebuje čas, že plíce nejsou úplně v pořádku, že mají podezření na vadu srdíčka, že nevíme, zda trávící systém je v pořádku, že malý potřebuje dodávat kyslík, aby měl saturaci na monitoru aspoň kolem 80- hranice, kdy už bylo něco špatně byla 70.
Nemohla jsem ho pochoval, pohladit, políbit, přebalit, ani nakojit... bylo to moje odnošené, i kdyžy nedonošené miminko a najednou k němu mohli všichni kromě mě... přijely za mnou návštěvy a já jsem byla jediná, co se nemohla pochlubit svým synem- mohl k němu jen manžel a já.

Manžel přijel dost brzy, pustili ho na oddělení dětské jip- musel si dezinfikovat ruce, oblékat ten zdravotní "mundůr" a očistit si boty. Pomalu jsme došli k inkubátoru a já už jsem zase plakala, saturace byla kolem 75 až 80 a pořád nebyl známý žádný pokrok. Přišlo mi, že absolutně nevím, co se s mým synem děje a ten pocit, že se může stát i to nejhorší- mě strašně děsil a strašil každou minutu!.

Monitor pípal, jakmile saturace mírně zakolísala a doktoři koukali a přemýšleli, jak budou pokračovat v další léčbě našeho nejmilejšího syna Tobiase. Na JIPce jsem byla "pečená, vařená"- občas to asi ty ostatní zaměstnance rozčilovalo, ale já jsem věděla, že mě prostě můj syn potřebuje a hlavně, že já potřebuju jeho!.  

Až můj syn mi ukázal, že nejdůležitější na světě je bojovat a musím uznat, že je lepší než já, protože jako nedonošeňátko měl více síly než já..

ani nevím, jak se dá popsat to, co se ve mně dělo.. sotva mi z krve zjistili, že mi odešla předčasně placenta, která k malému mohla dostat takové "svinstvo", že by taky nemusel přežít, i když k tomu naštěstí nedošlo! Ani mě, ani Tobíka nenakazila a tak se nemusely podávat antibiotika.

Večerní vizita napí primářkou mi byla příjemná- protože jsem doufala, že se něco dozvím, ale ona přišla se slovy: "musíte mu dát čas".. jediné, co mě v tu chvíli zajímalo, tak bylo, co můžu pro svého syna udělat?!. a primářka odpověděla: "udělejte vše, pro to, aby jste se co nejdříve rozkojila a malý mohl dostávat vaše mlíčko, aby lépe prospíval."

Konečně jsem měla motivaci- začít něco dělat...

.... 

Jelikož po porodu nebyla možnost aplikovat přiložení novorozence k prsu, tak jsem neměla dobrý předpoklad v rozkojení se, Tobík mi ani nemohl olíznout bradavku a tak to udělal manžel, nahřívali jsme prsa, odmačkávali do kelímku kapičky kolostra (předmléko), zapínala jsem co hodinu elektrickou odsávačku a plakala na celé kolo- začínala jsem se bát, že se nerozkojím a malý se z toho nikdy nedostane. 

Plakala jsem a doktorka i sestřičky mě uklidňovaly, že jsem teprve pár hodin po porodu a to "pravé" mlíčko se spustí 2-4.den... ale malý strašně slábnul, dostal dávku nutrilonu a ublinknul si, tak jsem do toho dala vše a po pár hodinách jsem vytlačila pár kapek- sotva 5ml kolostra. Donesla jsem to hrdě na JIP, aby to malému dali, ale tam mi sestřička oznámila, že se stav zhoršil a není možné, aby teď dostal mé mléko... další hadička z ručičky- z té strašně malinkaté ručičky mě dováděla ještě k větší životní depresi.. 

Bylo mi řečeno, že s malým to je jako jízda na tobogánu- jednou dole, jednou nahoře. Všichni mě sice uklidňovali, že za pár let nebudu vědět, že byl nedonošený, ale to mi zrovna dvakrát nepřidalo, protože jsem byla zoufalá matka v depresi a ani ne 48hodin po porodu. Mlíčko, co se mi podařilo odsát jsem vylila, přišlo mi to strašně zbytečný a s brekem jsem se schovala pod manželova křídla... 

Říkal, ať nepláču, že to ze mě Tobík vycítí a nebude se rychle uzdravovat.. až druhý den ráno mi primářka řekla, že se Tobias zhoršil, ale že mu zvýšily dávky kyslíku a napojili kapačku, takže se "drží"- znělo to strašně. Měla jsem pocit, jak když moje dítě žije jen díky těm všem hadičkám, co mu pouští do těla Bůh ví co!.
Naštěstí po pár hodinách Tobík začal ječet a já sem mu do inkubátoru mohal dát ruku, aby se uklidnil- začal mi sát prst a vytáhl si z pusinky sondičku, tak jsem křičela na sestřičku a ta říkala, že teda zkusíme moje mléko, ale to bylo vylité... tak jsem letěla na pokoj, že z prsou musím něco vytlačit.. po 30ti minutách se mi povedlo něco kolem dalších 5ml a šlo se krmit- nikdo to ani nečekal, ale Tobík byl natolik hladový, že ze stříkačky sál úplně sám a nebylo třeba ji stlačovat.

Dodalo mi to hrozný elán a začala jsem se každé 2hodiny budit, abych nosila na JIP co nejvíc mlíčka, aby malý prospíval..Tobísek 2den 

 


Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky rodina-deti

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.